Posluchači Hitrádia Zlín napsali pohádku o Karkulce v nářečí

Zlínský kraj je plný úžasných lidí, krásných zákoutí a řady nářečí. Spojili jsme síly a v éteru jsme společně s vámi napsali pohádku O Červené Karkulce v nářečí, kterými se v našem kraji mluví. Během čtrnácti dnů tak vzniklo opravdu originální dílo, které jen dokazuje, jak je náš region barvitý. Pobavte se s námi a vychutnejte si příběh, který zná snad každý, tentokrát ale zcela jinak.

Pohádku si můžete pustit i na YouTube kanálu Hitrádia Zlín, kde ji pro vás namluvili naši moderátoři a graficky ztvárnila naše šikovná Julia Kamhalová. Přímo v YouTube jsou pak k dispozici i titulky, které lze vypnout nebo zapnout.

Pohádka O Červené Karkulce

Byla jedna cérka, celé červená aj s čepicú a menovala sa Karkulka. Jedného dňa ju maměnka poslala za chorů babičkú. Sebú ji dala košík se slivkú, vinckem a frgálem. Řekla jí: “Di přímú cestú, nigde sa nestavuj a bacha na vlka. Je to strašný pazúr a ožrala!”

Karkulka valila lesem za babkú až ju bolely fajky. Najednou před ňú vlčisko jak noha. “Cérko, dyž ně uleješ trošku slivky, řeknu ti, kerú nejktratší cestú k báběnce.” A ukázal do hory. Karkulka uléla jednu škrhélku a vlčisku sa zaiskřilo v očiskách z tého jak pěkno řetízkovala. Jen co upíl, řekl: ”Toš šak do druhéj fajky ešče uléj.” … Potom do třetí, čtvrtéj… Pak pravil: „Idi rovno, u krmelca vpravo a pak hýpni přes potok. Nemožeš to minúť." Sám vrávoral nejkratší cestú, kerá sa táhla kolem šenku gdě exnul dva škopky a valil k baběnce kerú slupnul jak malinu.

Karkulka zatím blúdila v hoře a neměla tucha kaj ide. Až potkala děcka. Nějaký Jencek a Mařka co měli narvané kapsy perníkem jí ukázaly štreku k baběnce.

Karkulka konečně dolezla celá vyšťavená k baběnčiné chajdě. Zabúchala na futra a skřékla: "To su já, Karkulka". Když vlézla do cimry, bacil ju přes frňák ščiplavý puch. Kúkla na baběnku, přišla jí pošúlaná vzhledem. Pravila: “Stařenko, proč máš tak zarudlé očiska?” “Karkulenko moja, to mám z teho víniska.“ “A proč máš tak veliké ušiska?” “To ať mi čepec gebulu nestíská.” “A stařenko proč máš tak velikú paštěku?” “Abych ťa mohla zežrat!” A chlamst!

Pak sa ten nažratý pazúr natáhl a zalomíl jak kdyby ho podťál. Chrápál, až sa firhaňky kolébaly a kukačka sa chudák bála vylézt z hodin.

Po klekání tadyma šel myslivec. Učul chrápání a tak hýpnul do chajdy, rožnul a nevěřil očiskám. V kútě chrněl ožratý vlčisko. Když přilézl blíž, uslyšel jak u něho v bachoře někdo skřéká. Chytne žabikuch a rozpáře mu břuch. Karkulka s baběnkó mžourajó na myslivca. „Ta ludra ožratá nás sežrala.“ V břuchu bylo jak v pálenici, odér takový, že sa i fusekle kroutí. Jak z tama vyhéply, vzali šutry, nahňápaly mu je do bachora a zašili. Myslivec naložil vlka na tragač a vyvézl na kraj hory. Pak sa vrátil do chajdy a tam mu stařénka mu spravila šťávu z rybízu a uléla štamprlu do každej fajky.

Když sa vlk zbrchal, nemohl sa ani hnút. Ostal na kraji hory, aby strašil lufťáky keří chodíja do lesa na hřiby a ničíja ho. Poslední, co se dalo učút z chalúpky byl myslivec. Zalamentovál: “Hergot, fagot. Jsem naňahnané se dvěma ščabajznama v chajdě a místo techle mechle se do popité natáhnót. Dobró noc děcka.“